802.11b
První bezdrátová norma IEEE přijatá v roce 1997 byla jednoduše nazvána IEEE 802.11. Jednalo se o rádiovou normu pracující ve frekvenčním pásmu 2,4 GHz s maximální propustností 2 Mbit/s. (Pro srovnání uveďme, že kabelový ethernet pracuje s propustností 10 Mbit/s a více.) Revize dané normy byla původně nazývána 802.11 High Rate pro svou vyšší rychlost (až do 11 Mbit/s). V roce 1999 došlo k přejmenování normy 802.11 High Rate na 802.11b a byla přidána norma pro ještě vyšší rychlost 802.11a používající odlišnou metodu rozprostřeného spektra a pracuje na frekvenčním pásmu 5 GHz. V roce 2002 se ke schváleným normám pro bezdrátovou komunikaci připojila 802.11g.

802.11a
Norma IEEE 802.11a, která byla schválena brzy po normě 802.11b, pracuje ve frekvenčním pásmu 5 GHz a poskytuje rychlosti až do 54 Mbit/s. Norma 802.11a používá metodu rozprostřeného spektra OFDM. Zatímco se výrobky vyrobené na základě normy 802.11b objevily krátce poté, co norma získala schválení od IEEE, začala se zařízení vyrobená na základě normy 802.11a objevovat až v roce 2002. Provedeme-li porovnání s přeplněným frekvenčním pásmem 2,4 GHz, ve kterém pracují další normy 802.11, je frekvenční pásmo 5 GHz používané normou 802.11a širokým otevřeným pásmem, ve kterém jen několik málo dalších aplikací usiluje o přístup. Toto širší pásmo poskytuje více kanálů a větší šířku pásma pro bezdrátovou komunikaci.

802.11g
V roce 2002 schválila tematická skupina 802.11g třetí síťovou normu IEEE, k čemuž došlo po velké bitvě mezi podporovateli dvou vzájemně soupeřících návrhů. Norma 802.1lg má tak, jak je schválena, maximální rychlost 54 Mbit/s. Používá stejnou technologii rozprostřeného spektra OFDM jako norma 802.11a, s možností, která dovoluje dodavatelům poskytovat kromě základní konfigurace též zdokonalenou verzi OFDM. Obdobně jako norma 802.11b, pracuje i norma 802.1lg ve frekvenčním pásmu 2,4 GHz a je zpětně kompatibilní se starší normou.